Správná volba (10 – 12)

(10)

„Odešla, opravdu odešla. Věřím tomu, protože nevěřím sobě. Věřím, že jí už na mně nezáleží a nepřestávám na ni myslet. To budu celou noc vzhůru a přemýšlet o ní, o nás… o sobě? Samozřejmě, že to vím. Nejsem pro ni ta nejlepší volba, ale jsem pro ni ta správná volba. Jsem, vím to. Patříme k sobě. Proč to najednou nevidí? Myslel jsem si, že nám to vydrží, až dokud nás nerozdělí Elenina smrt. A když jen pomyslím na to, že se Elena měla měnit v upíra, pomyslím na to, jak moc je to sobecké a příliš chamtivé. Nechci být už nikdy sobecký. Ale moc bych chtěl, aby byla Elena navěky se mnou. I kdyby byla upír, není jisté, že bude se mnou. Může se rozhodnout pro Stefana a ten by okamžitě odkopnul Rebeccu a byl by s ní… Bylo ode mě strašně hnusné a sobecké, že jsem Elenu bratrovi vzal, když byl pryč. Že jsem mu vzal, to jediné, co ho drželo nad vodou. To, po čem jsem toužil víc, než kdykoliv po čemkoliv jiném. Ani po krvi jsem nikdy netoužil víc, než po ní. A to už je u upíra co říct. Jak jsem mohl někdy milovat někoho jiného? Jak jsem mohl pořád chtít vysvobodit Katherine z hrobky, když už jsem znal ji? Jak jsem mohl být někdo takový? Měl bych si jí více vážit. Měl bych ji nechat vzpomenout si na vše, co jsem ji nechal zapomenout. Na to, jak jsme se poznali, ještě předtím, než se stala ta nehoda. Na to, jak mě políbila u nich doma, ale pořád chodila se Stefanem. Na to, jak jsem vtrhnul k ní do pokoje opilý a všechno jí řekl, že ji miluju a že bych byl rád s ní a pak jsem ji líbal, to taky ještě chodila s bratrem. Přesto, že jsem ji nechal tyhle naše krásný chvíle zapomenout, vybrala si mě…

Panebože Damone, ty mluvíš sám se sebou, nechceš si ještě začít gelovat vlasy a psát deníky, jako Stefan?… Co to dělám? Proč ji nehledám? Že ona o to nestojí? A co jako? Že v tom nemám žádnou roli? Samozřejmě že mám. Je to skoro moje žena a já ji miluju. Budu ji hledat a vymlouvat jí to, dokud jí to nevymluvím… A už nikdy nebudu muset mluvit sám se sebou, jako nějakej mentálně narušenej dement.“ Vstal, vzal si džíny místo tepláků a černou košili, místo vytahaného trička. Sešel dolů, do sklepa, kde ležely „hrdličky“. „Hej. Hey, Rebecco?“

Blondýna otevřela oči, nejdřív pohlédla na Stefana a pak na Damona. „Stalo se něco?“

„Nevíš, kde by mohla být Tatia?“ Zeptal se zoufale Damon.

„Slyšela jsem jak ovlivňovala nějaké kluky, aby jí něco donesli do nějakýho sídla, nebo co. Je to prý nějak západně od Mystic Falls. Přesněji to nevím, stáli u auta a běžel motor, takže moc dobře slyšet nebylo. Víc ti neporadím.“

„Jop. Díky.“ Byl překvapený. Čekal, že ho Rebecca nějak setře, vykašle se na něj, nebo ani neodpoví.

„Nemůžu nějak pomoci?“ Nabídla se, když už Damon odcházel.

„Odpočívej.“ Usmál se Damon a odešel. ,Co se to stalo? Kdy se Rebecca změnila z tý odporný mrchy na … něco, co u ní nikdy nikdo neviděl? To je jedno, musím za Elenou. Doufám, že není pozdě.‘ Pomyslel si Damon, nasedl do auta a jel, jak nejrychleji to šlo.

Našel Tatiino sídlo, asi do půl hodiny. Vypadalo to tak trošku, jako palác. No… trochu. Vešel dovnitř hlavním vchodem a ani se neobtěžoval zaklepat. Stál uprostřed velké haly s velikým schodištěm pokrytým červeným kobercem, nad jeho hlavou visel obrovský, pozlacený lustr, ověšený mnoha kousky skla.

Zatímco se rozhlížel, někdo ho zezadu chytil a v okamžiku mu zlomil vaz.

Když se Damon probral, ležel na posteli v jednom z pokojů a uvědomoval si, kde je. Rozhlédl se a na gauči seděla Elena. Vypadala vystrašeně.

„Eleno? Co se stalo? Co je?“ Vyzvídal a hladil ji po ramenech.

Elena zvedla oči ze země, podívala se mu do očí a objala ho.

„Co se stalo, Eleno?“ Zeptal se znovu zmatený Damon, který ji držel pevně v náručí. Elenino objetí bylo silné… Až moc silné. Došlo mu to. Eleno? Ty jsi upír?“

Elena se zasmála a výsměšně na Damona koukala. „Zase špatně.“

„Tatio? Proč to děláš?“ Ustoupil o krok vzad.

„Tatio? Chyba, už máš jen jeden pokus.“

Damonovi to nejdřív nedocházelo, ale pak si uvědomil, že ve hře už nejsou jenom dvě dvojnice. „Aha. Jasně. Katherine.“

„Došlo ti to? To teda brzo.“ Smála se Katherine.

„Kde je Elena?“ Vyjel na ni.

„Nezabývala bych se moc otázkou kde, ale dobře.“ Zvedla se a odešla.

Damon chtěl jít za ní, ale nemohl odejít z místnosti, jako kdyby nebyl pozvaný. „Stůj! Co jsi udělala?!“ Křičel za ní, ale ona se ani neotočila a šla chodbou rovně dál. Sednul si ke dveřím a opřel se o zeď. O několik minut později kráčely chodbou všechny tři dvojnice. Všechny měly stejně vlasy, stejné oblečení i stejný výraz a jednu ruku za zády. „Co to do pekla je?“ Ptal se zmatený Damon.

„Vyber si jednu z nás.“ Řekla Elena vlevo.

„Elenu.“ Odpověděl okamžitě Damon.

Všechny tři se zasmály a pak mluvila prostřední Elena. „A jaká to je?“

„Nevím.“

„Tak to máš asi smůlu, co?“ Vysmívala se mu Elena vpravo.

„Nechte toho, a Eleno, pojď se mnou domů.“ Rozčiloval se.

Všechny tři najednou ukázaly, co mají v ruce za zády. Všechny tři měly v ruce nůž.

Damon momentálně spoléhal jenom na to, co vyčetl z knížek, že láska vše přemůže. „Eleno, Eleno. Nedělej, to. Vrať se domů. Pojď se mnou domů, prosím. Já tě miluju.“

Eleny se na něj pohrdavě koukaly a pak promluvila prostřední. „Všechny tři si vrazíme nůž do břicha.“

Elena napravo pokračovala. „Pravá Elena má v těle upíří krev.“

„Stihneš zachránit pouze jednu a doufej, že to tu pravou.“ Smála se Elena vlevo.

Položily si špičku nože k břichu, hluboce se nadechly…

„Ne! Ne, Eleno! Nedělej to!“ Křičel Damon a nevěděl, které se má dívat do očí. Byly naprosto stejné.

…hluboce se nadechly a vrazily si nůž do břicha.

Damon nevěděl, co má dělat, nevěděl, která je ta pravá a dokáže zachránit jen jednu. Snažil se poslouchal tlukot jejího srdce, ale nemohl, pokaždé, když se snažil, přepadla ho obrovská a pronikavá bolest hlavy. Bylo mu to jedno, zaposlouchal se a uslyšel ho. Slyšel její srdce! Byla to Elena napravo, běžel k ní – bariéra mezi dveřmi zmizela – zvedl jí, prokousl si zápěstí a přiložil jí ho k ústům. Pila jen chvíli, ale Damon doufal, že jeho krev bude ještě na vyléčení stačit.

„Jak jsi ji poznal?“ Zeptala se jedna z falešných Elen, které stály za ním.

„Slyšel jsem její srdce.“ Odpověděl potichu, zatímco pozoroval, jak se Elenina rána hojí, ale ona má zavřené oči. Zvednul se a otočil se k Tatie a Katherine.

„Proč jste to udělaly? Katherine, proč? Udělala vám něco? Ona to nechce!“

Jedna se dívala do země a druhá Damonovi ostře odpověděla. „Samozřejmě, že to chtěla! Chce být nesmrtelná a mít moc!“

Damon zakroutil hlavou, chytil Elenu do náruče a odnášel si ji pryč. Položil ji do auta na zadní sedačky a jel domů. Když dojeli, položil ji do postele ve své ložnici a zkontroloval ránu, po které zůstala už jenom malinká jizva. Lehl si vedle Eleny a pozoroval ji. Hladil ji po vlasech.

„Mění se.“ Řekl Stefan, který stál ve dveřích a klidně je pozoroval.

 

(11)

„Ne, nemění.“ Objevila se ve dveřích pro změnu Rebecca. „Její tělo sice skoro zemřelo, málem se začalo měnit. Damonova krev, bojovala sama se sebou, na jednu stranu ji měnila v upíra, na druhou stranu ji léčila. Naštěstí začala více léčit, než-li měnit, takže přežije.“ Vysvětlila a usmála se.

Damon už nemohl snést to, že nevěděl, jestli je milá, nebo to jen hraje. „Nech toho prosím tě, jo?“

„Čeho jako?!“ Obořila se na něj Rebecca.

„Čeho? Toho jak se přetvařuješ, toho, jak se snažíš být milá a určitě při první příležitosti nám vrazíš kudlu do zad, tak se prosím chovej tak, jaká jsi. Mnohem lepší bylo, když jsi byla protivná a zlá, aspoň jsi nic nehrála.“

„Damone…“ Snažil se Stefan zastavit svého staršího bratra, ale ten pokračoval.

„Ne, ne, Stefane. Ty si nepamatuješ jaká k nám byla dřív a jaká je teď? Něco chystá. Nechápu jak oblbla tebe, ale mě neoblbne. Takováhle není, přetvařuje se! Ty to nevidíš?!“

Rebece to vehnalo slzy do očí, ale ještě než začala brečet, odešla.

Stefan vrhnul na Damona vyčítavý pohled a pak se vydal za Rebeccou.

Damon obrátil oči v sloup a lehnul si zpět k Eleně a hladil ji po vlasech.

 

Elena otevřela oči, posadila se a hned pocítila pronikavou bolest hlavy. Chytila se za ní a znovu lehla.

„Praštila ses do hlavy, když jsi spadla. Hned po tom, co sis probodla břicho! Co tě to proboha napadlo, Eleno?!“

„Já, já nevím. Jediné co si pamatuju je, že jsem byla s Tatiou před domem…“ Odpověděla pořád trochu omámeně.

„Ovlivnila tě.“ Řekl si Damon potichu pro sebe.

„Co se stalo? A já si probodla břicho?!“ Zeptala se vyděšená Elena. „Zemřela jsem? Je ze mě… ?“

Damon jí odpověděl, ještě než stihla otázku dokončit. „Ne. Ne. Dal jsem ti svou krev a jsi stále člověk.“

Její výraz povolil a ona položila Damonovi hlavu do klína. On ji hladil po vlasech a byl šťastný, že je Elena živá a že ho neopustila.

 

„Rebecco! Rebecco!“ Křičel Stefan v lese, kam ji celou dobu následoval.

Vylezla za stromem, měla v očích stále slzy.

„On to tak nemyslel.“ Chlácholil ji Stefan a objal ji.

Ona se mu přitiskla na hruď a vzlykala. „Já… já jsem ti udělala něco zlého, Stefane.“

Zasmál se. „A co to je?“

Odtáhla se od něj a podívala se mu do očí. „Já tě ovlivnila.“

Vypadal zmateně. „Jak jsi mě ovlivnila?“

„Aby ses do mě zamiloval.“

Měl takový ten výraz, kdy jste připraveni se smát, až ten druhý řekne, že je to vtip, ale stále nevíte, jestli to vůbec vtip je.  „Co?“

„Vzpomeň si.“ Přikázala mu potichu.

Před očima se mu zatmělo a vybavil si, jak to ráno, kdy zjistil, že je Elena zasnoubená s jeho bratrem, tak ještě předtím mu Rebeccca přikázala, aby ji miloval, jak se vzpíral a myslel jen na Elenu, ale proti jejímu ovlivnění, neměl šanci. „Co jsi to udělala?!“ Vyjel na ni, když si na vše vzpomněl.

„Pomohla jsem ti!“

„Jak mi to mělo podle tebe jako pomoct?!“

„Trápil ses kvůli Eleně, která miluje Damona a vybrala si jeho! Trápil ses a já tě toho zbavila, rozumíš?!“

Odešel a nechal Rebeccu samotnou v lese.

 

Damon před nějakou chvílí odešel, šel „omluvit“ Eleniny zmeškané hodiny ve škole. A ona seděla v Damonově posteli a četla si nějakej časopis.

Najednou práskly dveře a hned potom nahlédl Stefan do Damonovy ložnice.  „Ahoj.“ Řekl sklesle.

„Vyděsil jsi mě.“

„Promiň. Ehm… Můžu s tebou mluvit?“

„Samozřejmě.“ Odpověděla Elena a odložila časopis.

Posadil se vedle ní na postel a chvíli mlčel, pak se ale dal do vyprávění. Řekl jí vše od toho, jak potkal Rebeccu v baru až po to, jak ho v lese zbavila ovlivnění.

„A ty ke mně pořád něco cítíš?“ Zeptala se opatrně, když dovyprávěl.

Odmlčel se. „Můžu něco zkusit?“

Elena neodpověděla. Věděla, co přijde. Nevěděla, co má dělat. Nakláněl se k ní a chtěl ji políbit. Navenek byla ztuhlá, jako kámen. Uvnitř zmatkovala. Milovala Damona, strašně moc ho milovala. A Stefan? Co pro ni vůbec znamenal on? Co? Jenom kamaráda rozhodně ne. Když se jejich rty dotkly. Její tělo se polibku podvolilo a uvnitř přestala zmatkovat. Přitiskla se ke Stefanovi blíž, aby se jejích těla dotýkala celá. Prstýnek na její pravé ruce se zdál být těžší a těžší, snažila se toho nevšímat a dál se tulila ke Stefanovi.

 

Když Damon ovlivnil ředitelku, nasedl do auta a vydal se k domovu. Strašně chtěl být zase s Elenou. Chtěl ji mít v náruči a vědět, že je v pořádku, hladit ji po vlasech a prostě být s ní. Auto zaparkoval do garáže a šel potichu po schodech, protože slyšel divné zvuky a zrychlený tep Elenina srdce. Nakouknul do své ložnice a na posteli ležela Elena v cizím objetí, konkrétně ve Stefanově, který jí právě zahlcoval polibky.

Stefan ho zřejmě uslyšel a zvednul hlavu. Elena se ho snažila přitáhnout zpátky, ale pak si všimla, že je něco špatně a taky se koukla tím směrem, jako Stefan. Okamžitě se vymanila z pod Stefana a stoupla si.

Damon neměl náladu na nějaké nesmyslně vymyšlený výmluvy, otočil se a šel dolů. Sedl si na gauč a popadl flašku whisky. Za nedlouho za ním přišla Elena.

Sedla si vedle něj. Ne jako dřív. Dřív by mu položila hlavu do klína, opřela si jí o jeho rameno, nebo se prostě jen tak přitulila. Teď si sedla tak, že by se mezi ně vešla ještě jedna osoba.

„Nemůžu ti říct, že za to nemůžu, že jsem to nechtěla.“ Začala tiše. „Můžu za to. On něco naznačil a já reagovala. Nevím, co to se mnou bylo. Jediné, co vím, je to, že tě miluju a chci být jen s tebou. Nevím ani jestli mi tohle odpustíš. Vím, že to nebude hned, ale já tě miluju. A chci se ti za tohle omluvit. Neměla jsem to dělat. Chtěla jsem vědět, jak na tom se Stefanem jsem. Přišla jsem na to. Jediný, koho miluju, jsi ty. A jestli chceš, tohle ti vrátím.“ Řekla a sundala si prstýnek Damonovy matky.

Jediné, co jí dokázal říct, bylo: „Nech si ho.“ Zvedl se, nastoupil do auta a jel. Jel, jak nejrychleji uměl, ani nevěděl, kam jede, jen… jel.

„To byla zrada. To není možný. Bla, bla, bla, miluji jen tebe, bla, bla, bla. Co si to o sobě sakra myslí? A Stefan? Ten zrádce? Copak už mu nestačila Rebecca? Musel mít i Elenu? Děláš vše pro ni, Damone. Skočil bys před ní, kdyby na ní letělo tisíce dřevěných kolíků a co udělá? Cucá se s tvým bratrem v tvojí ložnici!“ Mluvil si Damon opět sám pro sebe, zatímco míjel jeden dům za druhým. „Stal ses obětí dvou upířích psychopatek, jen abys ji zachránil a co z toho, když na tebe kašle. To, co ti teď řekla, byla hromada lží, kterou si určitě předem důkladně promyslela. Stojí ještě vůbec o tebe? Co na tobě vidí? Stefan ji nechá dělat vlastní rozhodnutí. No, jo Stefan a ta jeho blbá svobodná vůle. Vidí v tobě jen přítěž. Překážku, kterou musí obejít, aby mohla žít podle toho, jak chce. Ale jak ona chce žít? Chce vůbec žít? Ne. Ona se chce nechat obětovat jen pro to, aby Klaus náhodou nějak neohrožoval její přátelé. Co kdyby Klaus ohrožoval mě a já jí řekl, že zachránit nechci? Co by dělala? Nemám snad i já svou svobodnou vůli? Nebo by počkala, až mě zabije a pak by se stala upírem a žila se Stefanem šťastně až do smrti? Už ničemu nerozumím.

Proč mluvím sám k sobě?! Damone, sakra seber se. Už zase, panebože… To je jedno. Damone, proč se nechováš jako chlap? Takový jakýho z tebe chtěl mít otec. Buď chlap, jeď zpět. Promluv si s bratrem. Promluv si s Elenou. Vše se nějak vysvětlí. A prosím, už nemluv sám se sebou, díky…“ Na ex vypil, asi čtvrtinu flašky a vyrazil zpět k Mystic Falls. Otevřel dveře. Nikoho neslyšel.

„Eleno!“ Zařval, ale nedostala se mu žádná odpověď. Pryč byl asi jenom třičtvrtě hodiny. Kde může být?

Vyšel nahoru po schodech a zaposlouchal se. Nic, neslyšel nic, kromě vlastního dechu. Šel do své ložnice a tam na zemi v kaluži krve ležela Elena.

 

(12)

Damon strnul vyděšením. Podlomila se mu kolena a po tváři mu stekla slza. Věděl, co se děje, ale nechtěl tomu věřit. Nevěřil. Snažil se Elenu zachránit. Prokousl si dlaň a přitiskl jí Eleně na ústa. Mokrá skvrna od Damonových slz se na Elenině tričku čím dál víc zvětšovala. Dal jí dýchání z úst do úst. Snažil se jí rozpumpovat srdce, i když mu bylo naprosto jasné, že je mrtvá, nepřestával věřit. „Eleno! Eleno, prosím, dýchej…“ Když to po půl hodině vzdal, vzal Elenu do náruče a položil ji na postel. V téhle situaci mu bylo úplně jedno, že mu její krev zamaže prostěradlo.

Vůně její krve ho nesmírně přitahovala a měl sto chutí, popadnout ji a zakousnout se jí do krku. Elena je mrtvá. Elena je mrtvá. Je mrtvá. Mrtvá! Hučelo mu stále v hlavě. Teď když věděl, že nikdy nebude moci být s tím, koho doopravdy miloval. Koho miloval víc, než kdy koho miloval. Za svůj život miloval opravdu jen 2×. Jeho první láska toužila po jeho bratrovi. Jeho druhá láska podvědomě tady. Z té první je mrcha a ta druhá je mrtvá. Damonovi nepřestávaly stékat slzy z jeho modrých očí, když pak si to uvědomil…

„Měla v těle upíří krev.“ Řekl si sám pro sebe a v očích mu zajiskřil záblesk naděje. Není mrtvá… tedy… není doopravdy mrtvá. Damon si otřel oči, lehl si vedle Eleny a čekal, až se probudí.

 

,Pálí to! Pálí mě čelisti a dásně! Je to neskutečná bolest! Pomoc! Kdo mi pomůže? Kdo mi vždy pomáhá? Damon. Damone? Damone! Damone pomoz mi! Myslím, že hořím! Kde je Damon? Proč tu není? Proč mi nepomůže? Potřebuju Damona! Damone! Damone! Damone! Pomoz mi! Prosím… Není tu. Proč? Vždy tu pro mě byl? Co je teď jinak? Stefan… Už si vzpomínám! Byla jsem se Stefanem a viděl nás Damon. Tak moc jsem v tu chvíli po Stefanovi toužila a ublížila jsem Damonovi. Je naštvaný a proto tu není, aby mi pomohl. Nebo… jsem mrtvá? Zemřela jsem? Co se stalo, proč nemůžu otevřít oči? Proč mě všechno pálí! Myslela jsem, že smrt nebolí. Tak proč to tak strašně moc bolí? Někdo tu je! Cítím něčí přítomnost. Kape na mě nějaká voda? Možná ten dotyčný brečí. Proč? Proč vidím jen tmu? Kdo jsi? Ptám se, kdo jsi!? Neodpovídá… nebo mě neslyší. Cítila jsem, jak se mě dotyčný dotýká, jak přitiskává své rty na mé. Pak jsem ucítila v puse něco, co jsem v životě necítila. Byla to husáý teplá tekutina a bylo to výborný. Přestaly mě pálit dásně a čelist, ale tělo mě pálilo stále. Tma. Ticho. To mě obklopovalo několik příštích minut, nebo dní, možná týdnů. Nic jsem neviděla, necítila, neslyšela. Moment… Můžu hnout malíčkem na pravé ruce, už celou dlaní, celou rukou, oběma, ale to je všechno. Kdyby tu byl Damon, pomohl by mi. Damon, můj sladký Damon. Nebo… už není můj po tom, co jsem ho zradila? Zradila jsem ho? Můžu za to? ANO! Damone! Damone promiň! Neslyší mě. Nebo nechce slyšet? Ne, ani já se neslyším. Nic se neděje a ani nemůžu otevřít oči. Můžu hýbat s končetinami, ale nemůžu mluvit. Co se děje? Možná… možná že jsem mrtvá. Možná… že je to tak pro všechny lepší. Věčný napětí mezi Damonem a Stefanem zmizí. Nebudou pořád muset něco riskovat kvůli mně. Mohou být zase bezstarostní bratři, jako dřív. Dřív než co? Než jsem se narodila? Než mě poznali? Než mě poznali, tak se nenáviděli. Jsem já to, co je znovu spojilo? Jsem já to, díky čemu se navzájem nepozabíjeli? Odpověď je jednoduchá. NE. A proč? Protože se nezabili skoro 150 let, co mě neznali. Nepozabíjeli se, protože jsou to bratři a oba se podvědomě milují a zabít by se nedokázali. Se mnou to nemá nic společného, jak jsem si to vůbec mohla myslet? Jestli to po smrti vypadá takhle – samá tma, ticho a pouze své myšlenky – tak chci žít! Jak jsem zemřela? Jediné, co si pamatuji, je, že jsem se Stefanem pohádala a on odešel, jakmile odešel, cítila jsem, že v domě stále nejsem sama. Šla jsem tedy zpět do Damonovy ložnice, protože tam se cítím nejbezpečněji. Pak jen bodavou bolest a pak nic. Jsem mrtvá. Začaly mě brnět palce u nohou. Co to je? Jestli to bude takhle celou dobu – což je asi dlouho, když jsem mrtvá –  tak zcvoknu, protože je to dost nepříjemný. Moment… cítím nohy? Můžu s nimi hýbat! Pak mě začalo brnět celé tělo. A konečně jsem mohla otevřít oči. Neotevřu je. Bojím se, co uvidím. Budu sedět na mraku a všude kolem mě budou lítat andělíčci, jak mi to vždy popisovala babička? Stane se ze mě anděl a oni mi přidělí člověka, kterému budu strážný anděl, jak to znám z babiččiných příběhů? Budu vůbec v nebi? Existuje peklo. DOST! Pomalu jsem otevřela oči. Jsem v Damonově ložnici? Vedle mě spal Damon. Co se to stalo? Měla jsem být mrtvá, vždyť jsem přece… Do háje. Měla jsem v sobě upíří krev. Měla jsem v sobě upíří krev! Jsem… jsem… Ne. To není možné. Damon vymyslel způsob, jak mě zachránit. Ne. Ne, nedokázal. Jsem… Jsem UPÍR.‘

Nechtěla jsem Damona budit, ale on se sám od sebe vzbudil. „Eleno!“ Chystal se ji obejmout, ale pak se zarazil a stáhnul se. „Promiň, já si to neuvědomil. Asi… asi půjdu.“

„Kam?“ Vyhrkla Elena. „Je to tvůj dům. Já odejdu. Jen ti chci říct, že mě to s tím Stefanem opravdu moc mrzí.“

Damon chvíli přemýšlel a neodpovídal, bál se, že řekne něco, čeho bude litovat a možná to bude jeho životní chyba. Pak vážně řekl. „Musíš dokončit proměnu.“

„Já… Já nevím… Nevím jestli chci Damone.“ Reagovala Elena s očima zabodnutýma do dřevěných parket Damonovy ložnice.

Damon už ten vztek nevydržel. Vždy byl v ovládání emocí mistr, ale teď nedokázal odpovědět na něco, tak … tak… jasného. „Ty se přeměnit musíš! Ty se přeměníš! Eleno, já nejsem Stefan! Nejsem rozumíš?! Nenechám tě jen tak umřít. Nenechám! Jsi vůbec normální?! To bys udělala? Opustila mě?!“ Na chvilku se odmlčel. A pak začal smutnějším hlasem. „Opustila Stefana?“

„Nech toho, prosím.“ Odpověděla tiše Elena.

„Čeho? Toho, že jsem na nervy, že už je to zase tady? Tvoje rozhodování mezi bratry Salvatory už je jako naše pravidelná aktivita! Chci vůbec, abych byl v tvé nabídce? Ne! Ne, chci být jediná tvoje volba. Tys…“ Zlomil se mu hlas. „Tys mě podvedla. Zradila jsi mě. Řekla jsi mi, že k němu nic necítíš. Byla to lež? Je to všechno jedna velká lež? Já tě miluju a miloval celou dobu, nikdy jsem ti nezahnul. Za tu dobu, co tě miluju, jsem nepomyslel na jinou, než na tebe. A co ty? Určitě jste se Stefanem takhle muchlovali, vždycky když jsem pro tebe něco zařizo…“

„Damone! To vůbec není pravda.“ Brečela Elena schoulená na posteli.

„Ne Eleno! Víš co? Nech si ten prsten. Aspoň ti bude připomínat to, jak moc jsi mi ublížila. Bude ti to připomínat to… jak jsi mě viděla naposledy. Pak až budete znovu se Stefanem, bude ti ten prsten připomínat jen časy, kdy jsem vám dvěma stál v cestě, že ano?!“ Damon prásknul dveřmi a odešel.

„Odešel navždy z mého života.“ Pomyslela si Elena a šla hledat nějakou krev.

 

 

Zaslala: Kristen

Web: www.crayon-girl.blog.cz